Před pěti lety ke mně přišla paní, 55 let, s tím, že dva roky má ochrnutou levou část tváře a zdřevnatělý jazyk. Lékaři ji neuměli pomoci.
Pracovaly jsme tenkrát metodou regresní psychoterapie, ale nepodařilo se nám dobrat se příčiny.
Opět jsme se sešly v době, kdy jsem pracovala metodou EFT.
Ťukaly jsme ťukaly, až jsme vyťukaly příběh: Paní měla za manžela alkoholika, který tragicky zemřel na kolejích. Měla na něj velký vztek, že ji tady nechal samotnou a se starostmi o dvě malé děti.
Ze vzteku a za trest nevyzvedla jeho urnu z krematoria a dětem nalhala, že jejich otce nechala na loučce rozprášit… Po třech hodinách a všech uvědoměních s přijetím manžela alkoholika i toho, že lhala svým dětem,
přišlo velké uvolnění. Tvář povolila a paní se zase může smát.
Obrátila se na mě paní, 52 let, s hlubokým žalem, že jí cizí pes zakousnul jejího pejska. Měla pocit, že se jí zbortil celý svět. Ťukáním jsme přišly na to, že si svého pejska pořídila jako náhradu za syna,
který se oženil a založil si svoji rodinu. Zůstala sama se svým manželem a cítila velkou samotu. Pejsek navíc trpěl astmatem. V konečné fázi si paní uvědomila, že pejsek není náhrada, a pokud si ho pořídí,
tak pouze jako svého čtyřnohého přítele. Nebude ho dusit svoji láskou, ale dá mu v určitém slova smyslu svobodu.
Nyní má pejska, který se jmenuje stejně jako ten předchozí, je to šampion s mnoha potomky a úsměv má na tváři nejen paní, ale i pejsek Reník.
Navštívila mě maminka s třináctiletou dcerkou, která měla problémy ve škole a odmítala do ní chodit.
Když jsme zůstaly s Janičkou samy, začaly jsme si povídat. Spíše jsem ji poslouchala. Janička je drobná, hezká i chytrá holčička, na svůj věk dost smutná, i když má ráda koně a chodí do jezdeckého oddílu.
Chtěla by kočičku, což jí rodiče nechtějí dovolit. Dozvěděla jsem se, že učitelé jsou na ni zasednutí, kamarádi se s ní nebaví a posmívají se. Holky vidí jako nafoukané a protivné.
Navíc na ni „bonzují“. Aby se jim zavděčila, zkoušela s nimi i kouřit, ale nechce to. Kluci kouří a ona by byla ráda, kdyby nekouřili, protože má starost o jejich zdraví.
Když přijde domů, maminka se tváří smutně a tatínek bručí. Bojí se rodičů, maminka je stále ustrašená a tím jí je ze všeho smutno. A jak řekla, nedovede se radovat.
Začaly jsme vyťukávat:
I přesto, že se se mnou nikdo nebaví, že se mi ve škole posmívají, jsem vydeptaná, bojím se ve škole učitelů, učitelka mi nadává, učitelé mě nenávidí…
Tak, jak jsme odťukávaly školu, začaly tam naskakovat sebeobvinění:
I přesto, že sama sobě ubližuji, nedovedu se radovat, neustále se sebeobviňuji, mám pocit, že můžu za všechny katastrofy lidstva, je mi smutno ze života, nesnáším lidi, lidi jsou pro mě uzavřená kapitola…, je mi velmi smutno.
Tak jdeme po pocitech a ptám se jí: „Co ti to připomíná z dětství?“
Okamžitě reaguje: první třída – umřel mi děda. A začíná vyprávět: „Byl to jediný člověk, který mi věřil, který měl radost, když se mi něco povedlo, hlavně ve škole.
Nikdo mi nebude číst tak hezké pohádky, je mi špatně. Nikdo mě nepodrží, nebudu mít oporu, nesnáším lidi chci být uzavřená. Nesměji se, protože nemám žádnou radost. Umřela ve mně radost.
Ťukáme, ťukáme a rozebíráme situaci a dědečka, jaký byl. Byl veselý a družný. Ptám se jí: Co ti brání v tom, abys byla také taková jako dědeček.
On by jistě měl radost a bral by to jako odkaz a ty bys ho měla jako vzor. Podívej se, zda by to šlo!
Použily jsme ještě na závěr TRIO: I přesto, že jsem smutná, rozhoduji se mít radost.
Po měsíci mi volala maminka, zda by Janička mohla přijít Bylo velké zlepšení ve škole, dostala z velké písemky jedničku, a že by si ráda popovídala.
Janinka přišla celá rozzářená, přinesla velkou kytici, a když jsem se jí ptala na kouřící kluky, tak mávla rukou, že je to jejich věc, když chtějí být nemocní, a že si našla kamarádku a učitelé,
že jsou snesitelní, a že jí to vůbec nevadí chodit do školy.
Ptala jsem se jí, zda chce něco řešit, ale smála se, že nepotřebuje.
Ale jestli by k nám nemohla občas zajít si popovídat a pomazlit s našimi číčami.
A tak jsem získala malou přítelkyni s úsměvem na tváři.
Navštívila mě žena 36 let, které se nedařilo otěhotnět. Ona i partner jsou zdraví, neboť dvakrát otěhotněla, ale potratila.
Hned na začátku jsme oťukaly obavu, že se jí nepovede nikdy otěhotnět.
A pak už jsme zpracovávaly emoce, které jí přišly na mysl:
Zbavila se nejistoty, že se otěhotnění nepovede a strachů i obav z toho, kdyby se početí povedlo.
Za pět měsíců paní volala, že je těhotná a v pořádku a těší se na miminko.
Sešly jsme se čtrnáct dnů před porodem a zpracovaly emoce spojené s porodem a péčí o miminko.
Zakončily jsme terapii metodou volby:
I přesto, že se obávám porodu, rozhoduji se poslouchat přírodu a svoje tělo.
I přesto, že mám obavy, aby mimčo bylo zdravé, rozhoduji se pevně věřit tomu, že bude zdravé.
Za čtrnáct dnů po terapii se narodil kluk jako buk.
A protože jsem s maminkou ve spojení, tak vím, že po roce a půl od narození Honzíka čekají druhé miminko.
Navštívila mě 25ti letá dívka, že odjíždí na delší dobu do Vietnamu. Zjistila, že když si četla instrukce pro pobyt, tak při informaci o přítomnosti hadů v této krajině cítila tlak na prsou a slabost v nohách.
Má krásné tričko s hadem, ale nemůže ho vzít na sebe, jak je jí obrázek nepříjemný.
Uvědomuje si strach z hadů i to, že se bojí, že ji uštkne.
Zpracováváme fyzické pocity a dívka si vzpomíná na jesle, které navštěvovala ve dvou letech. Nechtěla spát a sestra ji zavírala do místnosti bez oken. J e na sebe naštvaná, že to vůbec připustila,
lituje sama sebe, má vztek na jeselskou sestru a cítí paniku i pocit bezmoci.
Vnímá oči sestry, které ji kontrolují. Vždyť jsou to hadí oči! Zaplavuje ji svíravý pocit na hrudi. Cítí zákeřnost. Had je přece zákeřný a sestra je jedovatá a rychlá jako had.
Najednou si uvědomuje, že had ji připomíná autoritu a tím i její babičku, která jí neustále kontroluje (vidí oči babičky, jsou to zase hadí oči), říká jí, jak je nešikovná, že je nemehlo.
Má pocit nejistoty a nerozhodnosti, ale nemůže proti babičce bojovat a cítí opět bezmoc.
Pracujeme dál. Pocity se obrací. Cítí vztek na babičku i na sebe. Hlavně na sebe, že si to nechala líbit. Že neposlouchá sama sebe a nechává se ovlivňovat.
Uvědomuje si, že i cestu do Vietnamu si musela vybojovat, protože ji babička zviklávala. Cítí obrovskou hrdost na sebe, že se rozhodla sama pro cestu.
Koukáme se spolu na obrázky hadů, cítí klid.
Ještě si přeříkává:
I přesto, že jsem se bála hada, rozhoduji se být sama sebou a čelit překážkám.
Přichází mi zpráva z cest: „Mám na sobě tričko s hadem a jsem v pohodě.“
Vyhledala mě paní 62 let, která celý život prožila po boku své maminky. Nikdy se nevdala, neměla děti, ale strach o bratra.
Přes EFT se odvíjí její příběh:
Narodila se „moc brzy“ nedopatřením, tudíž se cítí jako nežádoucí a zapovězená, chybí jí láska a má pocit, že tu nemá co dělat. Všechno si od života zakazuje, dokonce i radost.
Nachází situaci, kdy je jí jeden rok a maminka ji nazouvá botičky. Prožívá nervozitu a spěch, cítí bezmoc, že se neumí přizpůsobit.
Ve dvou letech sedí v koutě kuchyně a pláče ze smutku a opuštění. Pláč si našla v dalších situacích. Maminka ji dává postulát: „Kdo by si bral ubrečenou holku!“
Uvědomuje si, že se nevyprostila z náručí maminky a kvůli ní se nevdala, byť je ni jako pes.
Dovolila mamince, aby za ni žila její život. Ona žije život pro svého bratra, ale tomu se to nelíbí a dává jí to patřičně najevo, jakoby bezcitností.
Připadá si jako neživý obrázek. Má pocit, jakoby nesení kříže za svoji rodinu byl její úděl.
Život má žít v programu utrpení, aby vše očistila.
Po zpracování traumatických životních situací přichází klid a úsměv na tváři: „Ano, rozhoduji se přijímat radost!
Za čas mi přichází od ní sms: „Mám dobrou zprávu, kamarádka mi řekla, že jsem úplně jiná. Že by?“
Tento příběh možná bude působit smutně, protože končí smrtí, ale hledání cesty k sobě v tomto příběhu nekončí odchodem, jen se posunulo do jiných sfér.
Navštívila mě padesátiletá paní, budeme ji říkat Miládka, která byla po operaci rakoviny prsu, dělohy, měla metastázy na plicích a střevech.
Odhodlání a houževnatost ji zpočátku nechyběla. Byla však tak již oslabená chemickou léčbou, hladověním a únavou fyzického těla , že vše dopadlo, jak dopadlo. Miládka zemřela.
Napsala jsem rodině dopis, ve kterém jim vysvětluji její cestu k sobě samé.
Lidská duše je jako voda
přichází z nebe,
do nebe stoupá.
A znovu se vrací na zem
v nekonečném střídání.
Goethe
Milá rodino, vím, že těžko mohu utišit Vaši bolest, ale mohu Vám pomoci ji objasnit a přijmout takovou jaká je.
Náš život nekončí smrtí, nezačíná ani narozením, je nezničitelnou podstatou.Co nedokáže jeden život, další má možnost změnit.
V každém životě se učíme vzájemné lásce, porozumění, odpuštění. Napravujeme chyby a omyly, zdokonalujeme se a postupujeme duchovně výše.
Poznala jsem Miládku v září 2008, kdy mě přišla požádat o pomoc, abych ji pomohla pochopit příčinu její nemoci a tím se uzdravit.
Pracovaly jsme různými metodami a rozkrývaly její život, její pocity, touhy i její očekávání.
Skládaly jsme pomalu, ale vytrvale její život, jak mozaiku.
Každé dítě bezvýhradně miluje své rodiče i Miládka chce rodičům dokázat, že je ta nejlepší, že všechno zvládne a chce za to zase „jenom“ lásku.
Uvědomuje si, že její rodiče jí mohli předat pouze to, co se sami naučili od svých rodičů. Cítí, jak ji svazuje náboženství, které ji učí mít ráda druhé a ne sebe.
Poznává, jak velké mezery v lásce má sama k sobě.
Bible praví: Miluj bližního svého, jako sebe samého. Ale nikdo jí nevysvětlil, jak to má fungovat.
Stále dokazuje rodičům a sobě, že vše dokáže, cítí se jako samostatně stojící pahýl, který odvádí práci. Čeká ohodnocení za své úkoly, ale to nepřichází. Pouze velká únava.
A protože už „jede“ v programu, že všechno zvládne, přidává se pocit, že věci nikdo nedělá lépe než ona.
Když si vybírá svého milovaného Václava, prožívá velkou bolest, protože rodiče ho nechtějí přijmout. Jak to skloubit ve svém srdci, když cítí lásku na obě strany.
Z hlediska numerologického má Miládka rovinu pochopení, která ji dala bystrost a velkou vnitřní sílu. Ale také pochopení a citlivost. Tím, jak byla vychovávána zapomněla na pochopení a lásku sama k sobě.Vidí jen práci a potřeby druhých, svazují ji dogmata, zakazuje si radost. Upřednostňuje svoji nepostradatelnost, je kritická sama k sobě a hledá svoji dokonalost.Další je rovina odhodlání, která ji žene vpřed, ale zároveň přináší vrozenou podnikavost, aktivitu, tvrdohlavost a velkou houževnatost. Když si něco vezme do hlavy, nic ji nezastaví, dokud toho nedosáhne.
Přichází nemoc…
Kde nechala svoji odolnost, odvahu a sílu? Kam se poděla její tvrdohlavost i chuť riskovat, aby se s nemocí vypořádala?
První diagnoza ji srazí na kolena. V hlavě nosí myšlenku, že kdo má rakovinu, ten umře.Najednou přestává věřit sama sobě, má pocit, že to nezvládne a zodpovědnost za sebe předává lékařům.
Přichází strach jménem rakovina…..zemřela přítelkyně, maminka…a co já? Zvládnu to? Nevěří si. Dává se na makrobiotiku, ale bez úspěchu a ještě víc se oslabuje.
Lékaři zasazují další ránu. Budete-li jíst, nádor se bude zvětšovat. Přestává jíst….. Nastává krutý zvrat, který už nelze napravit. I fyzické tělo má svoje hranice.
Prohrává boj s nemocí.
Miládka odešla 22.2. ve 22 hod. s pokorou a klidem na duši tam, odkud pocházíme a kam také směřujeme.
Uspěla nebo neuspěla? Pochopila a odešla s čistým štítem.
Dozvěděla se o sobě vše, co potřebovala k tomu, aby si uvědomila své přednosti, chyby a omyly.
Pochopila smysl života, jak cenné je očištění duše, odpuštění, překonání chyb i milování bližního svého jako sama sebe.
Ptala jsem se jí, kdyby měla kouzelnou hůlku, co by ve svém životě změnila?
Změnila bych sama sebe a svůj pohled na svět, ale Václava a děti si ponechám.
Milovala Vás velikou láskou, jen nevěděla, že i sobě má kousek lásky uždíbnout.
Nechala Vám však velký dar. Naučila Vás samostatnosti a ukázala Vám, co se stane, když nebudete mít zodpovědnost sami za sebe. A pak, stále žije ve Vás. Pohledem, myšlenkou, úsměvem…
Nic není náhoda, a proto i mé setkání s Miládkou vidím od vesmíru dané. Měly jsme podobný osud s hledáním lásky a tím i stejnou diagnozu.
Jen já jsem ji pochopila o něco dříve a zůstala jsem na opačném břehu. Nikdy na ni nezapomenu i mně hodně dala a vážím si její důvěry s kterou mi otevřela svoje srdce.
Mám před očima naše poslední loučení a obě už to víme. Pochopily jsme. Nejradši bych ji vzala do náručí a chovala ji jako malou holčičku, která si rozbila koleno.
Ale vím, že už to není možné, protože se rozhodla a osud se naplnil.
Děkuji vesmíru, že mi dopřál jít kousek cesty s ní po boku a že mi i odpustí, že jsem poodhalila kousek jejího osobního tajemství a s Vámi se podělila.
To jen proto, abyste pochopili, že
odešla nádherná bytost plná světla a lásky
Miládka
Bylo to na nový rok, kdy jsem obdržela od své kamarádky neobvyklou sms, kde mi přála hodně zdraví v novém roce a poděkovala mi za to, že v mé přítomnosti se cítila dobře a že mě měla vždycky ráda.
Nechápu…měla mě vždycky ráda?... a teď už ne? Čtu sms znova a znova…a najednou chápu, chce si něco udělat.
Volám na její číslo, ale už mi nebere telefon. Sděluji policii jméno, adresu a čekám. Zanedlouho volají policisté z jejího bytu, že je v pořádku.
Dali mi ji k telefonu, kde mi vynadala, že jsem je volala, že ji chtějí odvést do Bohnic. Za dvě hodinky volala sama, že je v RIAPSu, má za sebou pohovor s lékařem a že ji pustil domů.
To už mi děkovala, že celá záležitost dopadla dobře. Ani jsem nevěděla, z jakého důvodu si chtěla vzít život.
Asi v jednu hodinu v noci mi vzbudil příchod sms. Nedalo mi to a šla jsem se podívat. Ano, byla to ona a začala mi vysvětlovat, co jí potkalo.
Půjčila si z kasy v zaměstnání peníze a nestačila je vrátit do doby, než začne inventura. Jednalo se o 15 000 Kč.
Psala sms:
Všechny tyto sms jsem postupně vyťukávala a nakonec jsem posílala reiki do situace.
Dopadlo, vše dobře, nakonec kamarádka do „basy“ nešla, vše doplatila a ze zaměstnání ji nevyhodili.
Maluje dál krásné mandaly, fotí a našla si nové místo v léčebně, kde pomáhá lidem, kteří se bez pomoci druhých neobejdou.